S myšlenkou na delší pěší pochod jsem si pohrávala už nějakou dobu. Věděla jsem, že jsem schopná ujít za den něco přes 50 km. To ale za jeden jediný den bez dalšího pokračování, kdy nemám na zádech naložený velký bágl s jídlem, spacákem, karimatkou ani stanem. Takže se tenhle výlet stal takovou mojí osobní testovačkou, co vlastně dám a co už je moc.
Cíl byl jasně daný: Dojít z Prahy na nejsevernější bod ČR. Nechceme jít tou úplně nejkratší možnou cestou, ale zařazujeme do výletu odbočku k Máchovu jezeru, kde to mám hrozně ráda. Takže celá cesta od startu až do cíle by měla být cca 160 km dlouhá. Jak se mi šlo den po dni, čti dál!
1. den: Praha – Kokořínsko, 40,2 km
Vycházíme před devátou ráno ze severní části Prahy – Třeboradic, kde parkujeme tak trochu symbolicky u hřbitova. 😀 Na první den máme naplánovaných 39 km a chceme dojít zhruba do obce Kanina nedaleko údolí říčky Pšovky na Kokořínsku. Počítáme s tím, že první den to bude nejdelší část naší cesty, ale zároveň i ta nejméně zajímavá. Procházíme totiž menšími obcemi v okolí Prahy a dále do Neratovic. Část trasy musíme zmáknout i po celkem frekventovaných silnicích, ale tím se nenecháme zastavit. Ještě před Neratovicemi se mi povede udělat první navigační chybu, takže si pár set metrů zajdeme. Vzápětí ale nabíráme správný kurz a už se řítíme po břehu Labe s výhledem na odpudivý areál Spolany. To máme v nohách asi 15 kilometrů. Moje tělo zatím pod tíhou 14kilového báglu moc neprotestuje.
Ve vesnici Krauzovna na dvacátém kilometru máme první občerstvovací stanici, dokupujeme vodu u místního Vietnamce a jde se dál. V ten moment si ovšem prostřídáme, kdo nese stan. Řada je na mě, takže plus tři kila navrch. Ojojoj! Je to trochu znát, né že né. Splavený a ufuněný za prvním znatelnějším kopečkem děláme druhou malou navigační chybu, kterou hnedle smažeme, když si to střihnem přes pole a lesík zpátky na trasu. Trochu se teda prodíráme maliním, což není zrovna příjemný. To by ale nebylo dobrodružství, kdyby v tom nebyla nějaká ta díra na kalhotách. 😀
Konečně Máchova cesta!
Na 27. kilometru před Mělnickou Vruticí už začínám pociťovat, že to nebude jen tak. Stan sundavám z batohu, kterej mě nehezky tlačí do ramen, a radši ho nesu v ruce. Záda skučí. Kamarádce se naše procházka taky už tolik nelíbí, a tak stavíme čím dál tím častěji. Na 33. kilometru po pauzičce mám pocit, že si ten bágl už ani nenandám. Přesto, povedlo se a vzápětí nás čeká ta nejhezčí část prvního dne. Přicházíme do údolí říčky Pšovky, napojujeme se na Máchovu cestu a procházíme okolo pěkných skalních stěn.
Připozďuje se a je nám jasný, že do plánovaného cíle už dneska s našima zacházkama nedojdeme. O kolik ale zkrátíme dnešní trasu, tolik si budeme muset přidat další den. Je to boj! Nikdy jsem si tak intenzivně neuvědomovala svoje ramena. Už to bolí tak, že si ani pořádně neužíváme okolní pískovcovou krajinu. Je na čase hledat tábor! V sedm večer nakonec skládáme hlavu na skalách nad malým rybníčkem u vesnice Štampach. Ani jsem v to nedoufala, ale podle měření vzdálenosti v mym telefonu tam ta čtyřicítka nakonec padla!
V noci bylo nepatrně nad nulou, tak jsem se před spaním řádně nabalila do péřový zimní bundy, abych pak za hodinu umírala vedrem. Poučení pro příště? Spacák do -9°C bude v pohodě s mikinou stačit až do 1°C.
2. den: Kokořínsko – Máchovo jezero, Staré Splavy, 37,6 km
Ráno jsem vzhůru, už když začnou zpívat ptáci. Navíc jsem se každou chvíli budila, protože nám něco chodilo kolem stanu. Cítím se invalidně. 😀 Na nohou mám puchýře větší než půlka napumpovaný meruňky, ale nechávám je žít svým životem. Před devátou ráno startujeme. Jde se dál!
A jsem na to sama!
Po sedmi kilometrech krásnejch mokřad a dřevěnejch chodníčků to kamarádka vzdává a jede dál autobusem a stopem. Sraz si dáme později v Doksech na náměstí. Minu odbočku ke hradu Kokořín a nenechám se zlákat ani podívanou na skalní útvary Pokličky. Raději šetřím síly na to, co mě čeká.
Nezatížená stanem, jde se mi až nečekaně lehce. Až tak, že si místy z kopečka i popoběhnu. Po včerejší zkušenosti vím, že čím kratší dobu budu mít batoh na zádech a drtit si ramena, tím bude cesta příjemnější. Máchova cesta je tady opravdu pěkná pěšinka lesem. Navíc jdu ve všední den, takže nepotkávám ani živáčka.
Vzhůru na Houseckou vrchovinu!
Za odbočkou u vesnice Olešno na mě však čeká utrpení. Otevírá se mi pohled na Houseckou vrchovinu a je mi jasný, že tohle bude bolet. 3km stoupání dávám s několika pauzičkama. Před vrcholem má kopec takový sklon, že jdu v předklonu, až rukama štrejchám o zem, aby mě bágl nepřevážil dozadu. Nadávám, hodně nadávám. V takovém rozpoložení se vyprdnu i na hrad Houska a pokračuji po trase.
Procházka v Podbezdězí
Procházím vesnicemi Kruh a Žďár v Podbezdězí, kde jsou pěkné roubené domky. Začíná se zvedat vítr a nad hlavou mi plujou černočerný mraky. Naštěstí mě přepadne jen malá přeprška. Opouštím Máchovu cestu a šinu si to přímo na Doksy. Nohy jsou v pohodě, zato záda už začínají bolet. V 16:45 už čekám na kamarádku v Doksech na náměstí, která teprve přijíždí autobusem. V nohách mám 32 km. Nakupujeme nezbytnou vodu a po dalších šesti kilometrech přicházíme do Starých Splavů, kde nedaleko Jarmiliny skály u Máchova jezera rozkládáme na tajňačku stan. V tuhle chvíli mě bolí snad úplně všechno a vůbec si nejsem jistá, jestli se zítra rozejdu. Sedám si jako stará bába, chodim jak kačer. Dobrou noc!
3. den: Staré Splavy – Panská skála, Kamenický Šenov, 32,6 km
Noc nebyla vůbec dobrá! Budím se každých deset minut a slyším projíždějící auta z nedaleké silnice. Vstáváme v 6:30, abychom si mohly dát beztrestně ranní koupel v Mácháči. Osvěžující! Skoro jako v kryosauně. Ráno se mi chodí snad ještě hůř než předešlý večer. Vzdát to ale nechci. Jdu opět sama. Kámošku vyprovodím na nádraží a pokračuju pěšky dál směrem na Českou Lípu.
Cesta mě vede přes voňavé borovicové lesy s písečným podložím. Tuhle vůni miluju! Ještě než dojdu do Lípy, musím si na 14. kilometru dát občerstvení v podobě růžovýho boha – Ibalginu. Nohy se sice rozchodily, ale ramena a záda skučí pod náloží. Projdu Českou Lípou, kde dokupuju jednu vodu. Žádná krása tohle město. Ani na platební karty se tady moc nehraje. Paní v potravinách při pohledu na kartu povidá: „Neny strooooj!“.
Za Českou Lípou už jenom do kopce
Za městem se napojuju na dlouhou mírně stoupající asfaltovou cyklostezku, která mě trošku nudí. Chci mít tenhle úsek rychle za sebou, tak radši šlápnu do bot. To nic nemění na tom, že už si v hlavě odpočítávám zbývající vzdálenost po půl kilometrech. Do konce třetího dne mi zbývá asi 8 kilometrů. Bolí to dost! Záda a ramena v plamenech! Za vesničkou Manušice už konečně zmizím z cyklostezky a jsem na úpatí hor. Přede mnou je šest kilometrů čistýho stoupání. Jsem ráda, že tenhle den je trasa o něco kratší než dny předchozí, ale nastoupám určitě mnohem víc.
Za malebnou vesnicí Slunečná vedle mě zastavuje paní v autě a nabízí mi svezení. Asi vypadám už dost vyřízeně. 😀 S díky odmítám s tím, že nemířím do Skalice, ale támhle nahoru na vrchol. Paní odvětí lítostným smíchem. Já už se moc nesměju. Pěšinka po modrý je strmější a strmější přes popadaný stromy a bahno. Kdo tudy jako chodí, to fakt nevim. Když má cesta ten největší sklon, tak už tuším přicházející problém. Zvedá se vichr. Začíná kapat. Vyndavám pláštěnkový pončo, který si můžu přetáhnou i přes batoh. Teda mohla bych, kdybych mohla zvednout ruce. Prší čím dál tím víc. Buřina je tady. Po deseti urputnejch minutách na místně se mi podaří to blbý pončo natáhnout i přes bágl, kterej mi končí nad hlavou. Au! Zbývají mi poslední dva, tři kilometry, když kousek ode mě spadne kus stromu. Mám toho už fakt plný kecky a kopec nekončí. Začly padat kroupy. Paráda! To už mám docela strach, aby mi něco nespadlo na hlavu.
Poslední kilometr a půl před koncem jsem se rozhodla, že v tomhle počasí ani nemůžeme v lese večer rozložit stan. Nerada bych umřela někde pod spadlou větví. Sraz máme u Panské skály u Kamenického Šenova, kde na mě čeká kamarádka. Už jen kilometr! Jsem pěkně vymrzlá a sotva jdu. Už vidím skálu! Yes! Kámoška čeká v nedalekym přístřešku zabalená do spacáku, zmrzlá a s náladou pod psa. Odvoz je na cestě. Už je rozhodnuto. Tuhle cestu na nejsevernější bod ČR v následujících dnech nedokončíme.
Kolik kilometrů zvládnu ujít s krosnou?
Těší mě, že jsem zvládla i těch 110 km ve třech dnech. Cesta to byla až na výjimky moc pěkná a potkala jsem minimum lidí. Při pohledu na předpověď počasí se mi to chtělo vzdát už před cestou samotnou. Nakonec kromě tý poslední fatální bouřky bylo ale vlastně dobře, že bylo zataženo a počasí na květen bylo spíš dubnové, o měsíc zpožděné. Ono přece jenom táhnout 14-17 kg na zádech ve vedru, to by bylo asi utrpení.
V rámci tohohle výletu se mi sice nepodařilo dojít až do vytyčeného cíle, ale není všem dnům konec. Měly by to být ještě dva dny cesty pěkným kopcovitým terénem a krásnou přírodou. A já věřím, že to ještě někdy zmáknu a poštěstí se mi tuhle mojí malou misi dokončit.
Každý máme samozřejmě jinou úroveň fyzičky. Pro mě už je 40 km za den s krosnou hodně. Příště 10 km denně uberu a bude mi hej. Po 20 km už mě tělo prostě začínalo bolet a nemá cenu se zbytečně přepínat.
| Počet km celkem: | 110 |
| Počet dní na cestě: | 3 |
| Počet navigačních chyb: | 2 malé během prvního dne |
| Navigace podle: | papírové mapy vytištěné z Mapy.cz |
| Měření vzdálenosti: | orientačně dle mapy, přesněji dle Appky Zdraví |
| Váha batohu: | 14 – 17 kg (3 kg stan) |
